M. Pícl: Babišova jízda vlakem bez jízdenky

M. Pícl: Babišova jízda vlakem bez jízdenky

Hnutí ANO dlouhodobě usiluje o levicové voliče. V honbě za nimi opisuje sociálnědemokratický program. Má to ale háček, program nečte celý.

Je tomu zhruba čtrnáct dní, kdy přišla vláda Andreje Babiše v demisi s nápadem od června radikálně změnit jízdné vlakem a autobusem. Studenti do 26 let i senioři nad 65 let budou moci nově jezdit se slevou až 75 procent. Předvolební programová priorita ČSSD plněná konkurenčním hnutím ANO by měla letos stát zhruba 3,26 miliardy korun. Vláda (stále v demisi!) je chce pro letošek krýt z rozpočtové rezervy. Příští rok financování zatím neřeší, přestože by se náklady na zlevněné jízdné měly vyšplhat téměř na 6 miliard korun.

Cestování veřejnou dopravou má být bezpečné, pohodlné, a především dostupné. Proto je zavedení slevy pro tyto skupiny obyvatel, jež často doplácejí na to, že v jejich obci není škola, školka či nemocnice, principiálně správně. Je ale krajně nezodpovědné plnit předvolební sliby rozpouštěním státní rozpočtové rezervy už v prvním měsíci roku. Po jeho zbytek se tak můžeme obávat například neočekávaných přírodních katastrof, pro které jsou tyto prostředky primárně alokovány. A to rozpočet na letošní rok předložila ke schválení sněmovně ta stejná vláda.

Po vlně kritiky přišel předseda vlády v demisi s návrhem, že bude případný výpadek rozpočtu krýt z takzvaných nespotřebovaných výdajů státu. To jsou peníze, které ministerstva nedokázala v průběhu předchozích let utratit. V souvislosti s tímto návrhem však vyvstává otázka, zda si předseda vlády (a bývalý ministr financí) dělá z občanů legraci, anebo navrhovanému kroku jen nerozumí. Žádný takový balík volných peněz neexistuje! A už vůbec ne 170 miliard korun, jak nakonec svůj odhad disponibilních prostředků zveličil.

Nároky nespotřebovaných výdajů jsou prostředky, které ministerstva nevyčerpají v daném rozpočtovém roce, a tuto hypotetickou úsporu si pouze účetně převedou do následujícího roku. Částka je však pouze účetním číslem na papíře a není nijak finančně kryta. Reálně tedy neexistuje. Pokud by ji chtěl daný resort v budoucnu využít, musí pro ni ministerstvo financí zajistit dodatečné krytí, tedy například vydat státní dluhopisy, čímž se logicky zvýší i zadlužení státu.

S postupným zapojováním nakumulovaných nespotřebovaných nároků počítala už Sobotkova vláda při sestavování rozpočtu na rok 2018. Ministerstva proto dala k dispozici zhruba 40 miliard korun, které uspořila a o které jim byly při sestavování letošního rozpočtu sníženy příjmy. Pokud tedy byly historicky nějaké volné a použitelné finanční prostředky z minulých let, resorty s jejich zapojením letos počítaly. Vláda v demisi je o ně ve jménu předvolebních slibů bude těžko opět připravovat.

Situace ovšem nemusí být patová. Pokud si premiér v demisi neví rady, kde na nové výdaje státu vzít, nápady může opět najít v jemu již tak známém programu ČSSD. Na všechny své sliby totiž tahle strana počítala získat dodatečné finanční prostředky. Ano, i na jízdné pro studenty a seniory.

Řízení státu neznamená jen vydávat, ale především zajišťovat dostatečné příjmy na jeho fungování. Svoji pozornost by tedy stát mohl soustředit na každoročně odcházející dividendy, které jsou ve velkém vypláceny do zahraničí. V roce 2017 šlo dokonce až o 270 miliard korun, které odtekly ze země nenávratně pryč. Průvodcem by mu v tom mohla být i vládní studie, která již v roce 2016 odhalila, že míra odlivu výnosů z České republiky je dlouhodobě přinejmenším dvakrát vyšší, než by mělo odpovídat ekonomickým předpokladům země.

Pokud tedy bude chtít premiér v demisi dál plnit program sociální demokracie, je to jenom dobře. Jen mu musí někdo dotisknout i zbylé stránky. Tam najde návod, jak vlaky a vše ostatní financovat. Aby ten náš „skvělý hospodář” nakonec nepřišel zkrátka a nestáhl nás všechny s sebou.

Ing. Michal Pícl, místopředseda OVV ČSSD Praha 4

Zdroj: Deník Referendum, 12. dubna 2018

M. Pícl: Legitimní požadavky odborů

M. Pícl: Legitimní požadavky odborů

Snížení časového fondu práce, minimální mzda 13.700 Kč – české odbory přišly před několika dny s novými požadavky do diskuze o zrychlení mzdové a pracovní konvergence se Západem.

Minimální mzda by měla pracující pohodlně udržet nad hranicí chudoby, spolu s tím pak také motivovat nepracující k hledání zaměstnání či snaze o zlepšení vlastní kvalifikace. Minulá vláda premiéra Sobotky si toto velmi dobře uvědomovala a s požadavky na její zvýšení neměla větší problém. Posledním zvýšením se dokonce přiblížila dlouho nedosažitelné hranici čtyřiceti procent průměrné mzdy.

Ač se dnes minimální mzda týká zhruba 130 tisíc českých pracujících, její pravidelné zvyšování vytváří podmínky pro větší tlak k postupnému přiblížení průměrných výdělků k úrovni odměňování ve vyspělých zemích. Stále ale máme co dohánět!

Odbory se se zaměstnavateli přou o to, jestli je konec levné práce podmínkou či překážkou konce levné ekonomiky. Jestli rozvoj ekonomiky brzdí spíše vyšší požadavky zaměstnanců pracujících na hranici chudoby, nebo zásahy do odměňování zaměstnance zaměstnavatelem od růstu minimální mzdy přes odvodové a daňové povinnosti po růst významu kolektivního vyjednávání.

Očividně se nikam nepohneme, pokud nedojde ke kompletní změně současného ekonomického modelu České republiky, který nikdy nestavěl na motivaci k modernizaci a inovacím na jedné straně a investování do vzdělání a dovednostem na straně druhé. Nynějšímu zvyšování mezd to však nebrání, protože prostor tu stále zůstává.

Podle nejnovějších analýz je česká produktivita práce na sedmasedmdesáti procentech té německé. Mzdově ale dostávají naši zaměstnanci jen třicet procent mzdy těch německých. Jestli chceme tlačit na mzdy „zdola”, minimálním mzda je účinným nástrojem, jak alespoň trochu pomoci dorovnat mzdu s produktivitou.

Otázkou zůstává, jak se k požadavku o navýšení minimální mzdy postaví současná vláda. Ta je nyní vedena mužem, jenž je – prostřednictvím svěřenského fondu – jedním z největších zaměstnavatelů v zemi, a který se nestydí ve velkém využívat odměňování svých zaměstnanců na úrovni minimální mzdy.

Koneckonců ještě dnes si můžeme vzpomenout na poslední vládní jednání o jejím zvýšení, kde se jeden ze zástupců dnes již samostatně vládnoucího hnutí neostýchal vládě navrhnout hlasování o navýšení minimální mzdy pro rok 2018 o rovných nula korun. A tak to může klidně vypadat i příště.

Údajně vysoké odvody

V české debatě pak odpůrci rychlejšího zvyšování mezd podvodně volají po snížení údajně vysokých nákladů práce. Mícháním pojmů s dojmy netrefují příčinu nízkých mezd, špatně pracují se samotným indikátorem pracovních nákladů a za tím vším skrývají ohrožení dostupnosti veřejných služeb.

Náklady práce jsou vždy tvořeny několika složkami. Odborně je lze rozdělit na přímé, patří sem náklady na mzdy a platy, a nepřímé náklady, sem patří náklady na sociální požitky, sociální výdaje, personální náklady, daně a dotace. Vždy ale za zaměstnance tvoří komplexní částku, která se ve výsledku nikterak nerozděluje a zaměstnavatel ji jednoduše platí celou.

Statisticky se umisťujeme s celkovými průměrnými hodinovými náklady práce na osmé nejnižší příčce v Evropě! Žádný přepych.

Nepromyšlené snížení odvodové části bez udání náhradního zdroje navíc ohrožuje budoucí možnost přístupu zaměstnance ke kvalitním veřejným službám, které se mimo jiné odrážejí i na kvalitě jeho života. A to by přeci nemělo být cílem nikoho. Ani zaměstnavatelů, kteří si na jejich výši stěžují nejvíce.

Kratší pracovní doba

Dalším odborářským požadavkem je nižší fond pracovní doby. Ten dosavadní se historicky poprvé snižoval před šedesáti lety. Druhá úprava proběhla v roce 1965 a poslední změna zákoníku práce týkající se například posílení flexibility zaměstnanců v zaměstnání souvisela s naším vstupem do Evropské unie. Po takové době bychom se tedy mohli jednoznačně v našich emancipačních snahách posunout opět o kus dále.

Že toto téma nesmí být ve 21. století tabu, to nám nakonec nedávno ukázali němečtí odboráři. Ve společnosti IG Metall dosáhli po sérii výstražných stávek výrazného zvýšení mezd a zároveň i snížení pracovní doby.

Největší česká odborová konfederace v návaznosti na své německé protějšky také začala tlačit na snížení fondu pracovní doby. Stranou bychom měli nechat výmluvy, že v produktivitě práce nejsme ještě na té „správné úrovni”. To jsme se za dvacet, šedesát, či sto let v produktivitě práce vážně nikam neposunuli?

V této debatě musí být pozornost věnována ale i jinému důležitému aspektu. Fenoménu doprovázející digitalizace dneška, a to je právo na nedostupnost v době, kdy zaměstnanec odejde z práce.

Už v roce 1918 byl součástí zákona o osmihodinové pracovní době výslovný zákaz pro zaměstnavatele vydávat zaměstnanci, který pracuje v jeho závodě, práci domů za tím účelem, aby se prodlužovala pracovní doba daná zákonem.

Díky dostupným technologiím jsou však dnes zaměstnanci doslova přikováni k mobilním telefonům, aby náhodou nepropásli pokyny nadřízených v jakoukoliv denní či noční hodinu. Zaměstnavatelé si díky tomu lehce zvykli vymáhat po zaměstnancích splnění úkolů zadaných i mimo standardní pracovní dobu. Zákonem stanovený oficiální konec pracovní doby tak bohužel nestaví hranice mezi práci a náš volný čas.

Pokud se tedy odboráři rozhodli bojovat za snižování pracovního fondu, neměli by zapomenout na obranu pevných hranic mezi prací a volným časem. Po jejím definitivním zbourání bude totiž volný čas pouhou lovnou zvěří. Odboráři tyto boje v minulosti vyhrávali, tak snad vyhrají i dnes.

Ing. Michal Pícl, místopředseda OVV ČSSD Praha 4

Zdroj: Deník Referendum, 3. dubna 2018 

L. Kaucký: V Parlamentu se zaměřím na legislativu týkající se kultury

L. Kaucký: V Parlamentu se zaměřím na legislativu týkající se kultury

Český politik a historik Lukáš Kaucký (ČSSD) je od roku pražských zastupitelem a poslední tři roky zastává i funkci náměstka ministra zahraničních věcí ČR. Ve volbách do Poslanecké sněmovny nyní kandiduje z druhého místa na kandidátní listině pražské ČSSD. Pokud mu dají voliči důvěru, na co se jako poslanec zaměří? S kým by v Parlamentu nedokázal spolupracovat? Na tyto a další otázky odpovídal pro server Pražský patriot.
I když se řadíte mezi mladší politiky, jste už sedm let pražským zastupitelem, byl jste i radním. Další zkušenosti nabíráte v pozici prvního náměstka ministra zahraničí. Proč jste se rozhodl kandidovat do Poslanecké sněmovny, považujete se být připravený zastávat tento post?

V Poslanecké sněmovně bych chtěl využít svých dosavadních zkušeností z exekutivy, zejména z diplomacie, ale i z úrovně regionální politiky, kde se dlouhodobě v rámci pražského magistrátu věnuji oblastem kultury, cestovního ruchu, památkové péče a dopravy.

Jaké by v případě zvolení byly Vaše priority v dolní komoře Parlamentu?
Chtěl bych se změřit zejména oblast evropské legislativy a legislativy navázané na resort kultury. K mým prioritním záměrům v první fázi volebního období by určitě patřilo prosazení příslušných norem odstraňujících dvojí kvalitu potravin, ale i přísnější legislativa obecně více chránící spotřebitele. V oblasti kultury vnímám jako největší nedostatek dosud neschválenou novelu památkového zákona, či neexistující zákon o kultuře.

Pokud budete za necelé dva týdny skutečně zvolen, což se vzhledem k tomu, že jste číslo dvě na pražské kandidátce sociální demokracie, jeví jako pravděpodobné, budete nadále zvládat vykonávat funkci pražského zastupitele?
Práce magistrátního zastupitele je nesmírně zajímavá a pestrá, ale rovněž může být při plném nasazení i dost náročná. Osobně si neumím představit, že bych kombinoval obě tyto funkce už z důvodu časté termínové kolize zasedání Sněmovny a pražského Zastupitelstva.

Do voleb zbývají necelé dva týdny, jak finišujete v kampani? Kde se s Vámi mohou lidé setkat a seznámit se s Vašimi prioritami a programem?
Snažím se být každý den v kontaktu s voliči ať už v ulicích Prahy či na nejrůznějších setkáních a diskusích. Svoje názory pravidelně prezentuji na sociálních sítích (facebookový profil https://www.facebook.com/lukas.kaucky.39), poskytuji rozhovory, mé priority mohou voliči nalézt i na mém osobním webu www.lukaskaucky.cz.
Koalice se bude tvořit až po volbách, ale politici nešetří vzkazy ke konkurentům, s kým po volbách ano, s kým určitě ne. S jakými subjekty a lidmi byste si v nové Sněmovně dokázal spolupracovat a s kým ne?
V každé politické straně se najdou lidé, kteří jsou konstruktivní a berou svojí práci skutečně vážně. Ale osobně si neumím představit spolupráci s extrémistickými subjekty, jako jsou komunisté, Piráti či Okamurovci.

Kdybyste se měl pokusit objektivně zhodnotit, na co jste v posledních letech Vašeho působení v politice hrdý, čeho se vám podařilo dosáhnout?
Na pražském Magistrátu jsem osobně hrdý na stabilizování systému financování pražské kultury prostřednictvím nového grantového systému, který patří k nejpropracovanějším a nejtransparentnějším v Evropě. V oblasti zahraniční politiky jsem se snažil maximálně přispět k realizaci politiky ekonomické diplomacie efektivně podporující naše firmy na zahraničních trzích při získávání nových kontraktů.

Jaký očekáváte výsledek ČSSD na celostátní úrovní a jaký v Praze?
Výsledek si netroufám odhadovat. Pevně ale věřím, že se nám podaří přesvědčit voliče, že jim po čtyřech letech stabilní a úspěšné vlády umíme nabídnout pokračující prosperitu, která se musí rovněž promítnout do jejich životní úrovně.

Na předních místech pražské kandidátní listiny převažují třicátníci. ČSSD je spojována spíše se staršími voliči a byl toto záměr, abyste cílili i na střední a mladší generaci?
Důvodem proč jsou na čelných místech naší kandidátky třicátníci a čtyřicátníci je spíš postupná generační obměna v ČSSD, kdy starší zkušené politiky nahrazují mladší většinou přicházející z regionální nebo komunální politiky.

Rozhovor zveřejněn na webu Pražský patriot